Vítej,
ztracená duše,
v mém malém chaosu života
Denní soundtrack
Hudba je pro mě základní životní potřeba. Bez sluchátek jsem v podstatě nepoužitelná a vyjít z domu bez nich je asi stejně pravděpodobné, jako že dobrovolně vstanu v šest ráno. Hudba mě doprovází skoro pořád, při cestě do školy, při čtení nebo když prostě potřebuju vypnout hlavu od reality. Nejvíc mě baví rock, punk, nu-metal, metal (a jejich podžánry) alternativní hudba a podobné žánry, protože mají energii, která člověka probere líp než litr kávy nebo energického nápoje a dokážou ve mně vyvolat hluboké emoce. Mezi kapely, které poslouchám nejčastěji, patří Linkin Park, Nirvana, System of a Down, Deftones, Korn, Slipknot, Evanescence, My Chemical Romance, Motionless in White, The Cure, Fall Out Boy, Pink Floyd a Arctic Monkeys. Kromě kapel mě hodně baví také tvorba Omara Rudberga a občas poslouchám i Billie Eilish, girl in red nebo Avril Lavigne. Hudba pro mě není jen něco do pozadí, je to můj osobní soundtrack ke každému dni. A upřímně, svět je s hudbou prostě o dost lepší místo.
Knihy místo lidí
Čtení je jeden z mých největších koníčků už od dětství. Knihy jsou pro mě takový útěk z reality, který funguje až podezřele dobře, skoro jako legální způsob jak na chvíli ignorovat svůj život. Dokážu se tak ponořit do příběhů, kde mají postavy mnohem dramatičtější a chaotičtější život než já, což mě uklidňuje protože moje problémy pak vypadají skoro roztomile. Nejraději čtu dark romance, contemporary a romantasy, protože kombinují emoce, drama a občas i svět, kde je všechno mnohem intenzivnější a upřímně i zajímavější než v reálném životě. Upřímně, čistě romantické příběhy mě nikdy moc nebavily – je to na mě až moc klidné a někdy trochu nuda. Potřebuju tam nějaké to napětí, chaos, nadpřirozeno a ne úplně ideální vztahy. Když mě kniha chytne, dokážu se do ní ponořit tak, že čtu hodiny v kuse... klidně i do tří do rána protože ji nedokážu odložit a moje schopnost dělat rozumná rozhodnutí v tu chvíli absolutně zmizí. A někdy čtu právě proto, že spát nemůžu a potřebuju zaměstnat hlavu něčím jiným co není můj paralyzující strach z budoucnosti. Pak jsou týdny, kdy nečtu vůbec a knihy se na mě jen tiše koukají z poličky a soudí moje životní rozhodnutí. Čtení je pro mě ale pořád něco, k čemu se vždycky vrátím, protože nic se nevyrovná tomu pocitu, kdy tě příběh pohltí a na chvíli zapomeneš, jak krutě realistický umí svět být.
Maluju, tedy přežívám
Malování je pro mě takový způsob, jak si zachránit poslední zbytky duševního zdraví, když už mám hlavu přeplněnou úplně vším. Nejsem žádný profi umělec, moje výtvory to občas dost jasně potvrzují, ale nejsem zase úplně marná. Je to jedna z mála věcí ve kterých si věřím. Od sedmé třídy navštěvuju ZUŠku, takže už mám něco za sebou a vím, co dělám... teda většinou. Nejraději kreslím akvarelem nebo tužkou, protože to má největší šanci dopadnout dobře… i když ne vždycky. Někdy u toho vydržím hodiny a jsem schopná ignorovat celý svět, jindy na to týdny nesáhnu, protože moje kreativita se rozhodne, že prostě nebude spolupracovat. A když se něco nepovede? Tak je to samozřejmě „umělecký záměr“, o tom se nediskutuje. Je to pro mě hlavně klid, útěk od reality a místo, kde nemusí všechno dávat smysl… což je vlastně docela osvobozující.
Netflix režim
Filmy a seriály jsou pro mě taková rychlá verze útěku z reality, když se mi nechce číst nebo na to nemám energii. Když mě ale nějaký seriál fakt chytne, stane se z něj v podstatě součást mojí každodenní rutiny – jídlo, spánek (občas) a jeden díl navíc, i když už dávno vím, že je to špatný nápad. A ve chvíli, kdy ho dokoukám? Tak nastává takové to krásné existenciální prázdno, kdy jen sedím a přemýšlím, co teď budu dělat se svým životem, protože očividně nemám žádnou osobnost bez fiktivních postav.
Nejvíc mě baví seriály jako Young Royals, Heartstopper, Heartbreak High, Shameless, Sex Education nebo Elite – většinou něco, kde je dost emocí, dramatu a vztahů, které jsou dost komlikkované na to, aby tě to nutilo koukat dál a dál.
A pak jsou tu klasiky, které mě nikdy neomrzí a nezklamou, i kdybych je viděla po sté, jako Harry Potter, The Hunger Games, 10 Things I Hate About You, White Chicks, Dead Poets Society, The Big Bang Theory nebo Friends. Tyhle věci jsou moje jistota – když nevím, co si pustit, vrátím se k nim, protože aspoň vím, že mě nezradí… na rozdíl od některých nových seriálů, které slibují hodně a pak skončí katastrofou už po první sérii.
Vedlejší existence
A mimo tyhle moje „hlavní životní priority“ mám i pár dalších věcí, které mě udržují při životě. Občas mě chytne pečení něčeho sladkého, hlavně brownies, protože nic neříká „mám svůj život pod kontrolou“ víc než snaha nezapálit kuchyň a zároveň vytvořit něco, co se dá (alespoň většinou) jíst. Ráda zkouším nové recepty, i když to občas dopadne spíš jako experiment než dezert, ale i to má svoje kouzlo. Když už úplně netuším, co se sebou, učím se švédsky, protože samozřejmě nejlepší řešení existenční krize je nový jazyk, kterému nikdo v mém okolí nerozumí a pravděpodobně ho ani nikdy přímo nevyužiju, ale alespoň si tak připadám produktivně a zároveň mám pocit, že dělám něco, co ostatní většinou úplně ignorují. Taky ráda píšu, protože je to můj oblíbený způsob, jak ze sebe dostat myšlenky ven, aniž by je někdo musel poslouchat, a já tak můžu předstírat že mám ve věcech jasno. Jen to pak skoro nikdy nikomu neukážu, protože ne všechno je potřeba sdílet se světem, aby to mělo smysl. Čas si taky ráda krátím hraním videoher se svým mladším bráchou, což většinou znamená kombinaci chaosu, soutěžení a občasného „týmové spolupráce“, která funguje jen do momentu, než někdo někoho obviní z prohry. A i když to možná zní jako klišé, nejvíc si stejně vážím času s kamarády, protože bez nich by to všechno byla jen docela zvláštní samomluva s občasným hudebním podkladem.